Tady mělo být vyprávění o doma vyráběných vánočních dárcích, o příjemné silvestrovské a novoroční společnosti, a také naše PF pro další rok. Snad na to postupně dojde, ale nejdřív z trochu jiného, méně radostného soudku. Omlouvám se za realistické líčení a obrázky, ale není v tom příběhu moc místa pro konejšivou poezii.
Klid po svátcích netrval dlouho, eh, pokud si dobře vybavuji, tak trval jen pár hodin, potom ho přervaly rozšklebené zubaté psí tlamy.
Dva vlčáci proběhli ohradníkem, zahnali všechna zvířata do stodoly. Jalůvka Karla vyrazila dveře ze stodoly a spolu se zkušenější částí stáda vyběhla ven k domu. Psi si ze zbytku zvířat oddělili dvě ovce, jednu prohnali plotem do ohrady s liliemi a tam ji uštvali. Druhou strhli hned za stodolou, kde jí zle potrhali celý bok a břicho. Vše trvalo jen pár minut. Hynek zrovna vycházel ven pro dřevo, všiml si vyražených dveří a uteklých zvířat, vyběhl na svah a uviděl psy. Jeden byl stále s ovcí v liliové ohradě, druhý, mladší, čekal o kousek dál. Nakonec psi utekli směrem do Radčic.
Hynek s pomocí souseda (znovu díky, L.!) přinesl uštvanou ovci od lilií do chodby domu. Druhou ovci se nedařilo najít, Hynek pročesával okolní svahy, ale zvíře nikde. Nakonec ji po čase našel v díře u plotu za stodolou, ležela bezmocně na zádech s dírou v boku a zdálo se, že ji bude nutné hned utratit, abychom ji nenechali trpět. Nakonec vyčkáváme, voláme veterináře, opět pomocné ruce souseda a na seně v chodbě dva krvavé čenichy a dva páry bolestí přivřených očí.
První ovce na tom vypadala výrazně lépe, nakolik v té bídě šlo posuzovat. Sice zcela vyčerpána a neschopna stát, ale přeci jen bez tak jasných obrovských tržných ran, jaké utrpěla ta druhá. Jen krk měla celý zborcený krví. Druhé ovci psi roztrhli na několika místech bok a vytrhali svalstvo. Celé kusy chyběly, pod tenkou blanou se jasně rýsoval odhalený bachor. Už jen pohled na ní byl syrově bolestný. Ach, Pane, naše těla jsou jen pytle plné orgánů, co je v nich životem, a kde smysl? Dvě ležící velká zvířata, bývala téměř bílá, teď krvavá a rozjitřená, sotva dýchající, veškerou energii soustředící na pozdržení unikajícího života, svého i toho budoucího, kterému sotva bude přáno spatřit zelenou trávu na místních svazích. Ano, obě bahnice byly březí.
Jsme naštvaní, smutní, bezmocní. Čekáme na doktora a pak už to jde ráz na ráz. Ošetřujeme méně zraněnou ovci, veterinář šije alespoň ty největší rány na krku, až teď si všímáme hluboké rány na zadním stehně, celý kus svalu chybí a nezbývá než zašít jen kůži. Musíme ustřihnout na cáru kůže visící ukousnutý ocas. Druhou ovci přenášíme do kuchyně na lepší světlo a čistou dlažbu. Je potřeba velké rány nejprve omýt. Sytě červená voda vylévaná do bílé záchodové mísy. Nejprve není vůbec jasné, zda půjde rána zašít, je příliš velká a části tkání chybí. Nakonec se šije a jeden steh vedle druhého zavírá tu bolest dovnitř.
Veterinář po několika hodinách odjíždí. Obě ovce vypadají velmi zuboženě, ale nějaká vůle k životu v nich je. Zkoušíme jim dávat drencherem trochu vody a kus jablka a červené řepy, nepříliš úspěšně. Ovci zraněné na šíji vlna na krku stále sákne novou a novou krví. Mezi srstí nacházíme další a další malé i větší tržné rány. Po konzultaci s veterinářem se pokoušíme ještě něco sešít. Bereme atraumatické jehly se zbytky vlákna po předchozím zákroku, starý pean. Kůže se prošívá velmi špatně, nezvyk zašívat raněné zvířete taky nepomáhá. Jasný zdroj krvácení nejde nalézt, zdá se, že krev protéká z celé plochy zmožděného krku. Nezbývá než čekat a doufat. Myjeme si cizí krví rudé ruce, sundavám si kdysi bílé tričko, které jsem si ráno s vidinou klidného dne vzala.
V noci ke zvířatům stále chodíme, snaží se vstávat a znovu podklesávají. Ráno je jasné, že ovce s pohmožděným krkem umírá, nenecháváme ji dál trpět. Druhá ovce se přes noc postavila. Odpoledne přijíždí veterinář, zbývající ovce dostává tetanovku a antibiotika. Těžko říct, co s ní bude. Její snaha bojovat vzbuzuje sympatie, ale s radostí jsme opatrní.
Co dodat, snad něco k volně pobíhajícím velkým psům. Ovce je snadný cíl, narozdíl od koně či krávy se psovi nepostaví a tedy ho nezažene. Pro psa je to výzva k lovu. Ovce utíká až do naprostého vyčerpání, poté zkolabuje. Pes ji potrhá při samotném honu či poté, co ovce padne. Poté si vybírá další ovci a "hra" pokračuje. Ovce dostávají následkem vyčerpání a tržných ran polytraumatický šok. Následuje ketóza, acidóza bachoru, uvolňování svalových enzymů do krve. Neporaněná ovce se při dobré péči z uštvání může při dobré péči vzpamatovat, se zraněními je to složitější. S nadějí jsem říkala veterináři, že jsem ráda, že pes rozpozná zvíře od člověka, že si rozdováděná smečka nevybere za cíl malé dítě. Odpověděl, že by si tím tak jistý vůbec nebyl. Naše ovce nejsou žádné droboučké princezny, mají dobře přes 60kg. Krk té mrtvé chuděry byl zcela rozdrcený. Takže jsme rádi, že kolem nebyly děti. Naše nebo vaše. Ale taková útěcha, že bychom nad událostí mohli mávnout rukou, to zas není.
Nebudu tady mluvit o tom, že nám vznikla škoda na majetku. Chovné bahnice, nenarozená jehňata ... Ve světle vší té zvířecí bolesti a utrpení, lidské bezmoci, obav a smutku mi to přijde trochu nepatřičné.
Nepředpokládám, že majitel(é) těch psů čtou tyhle řádky. Přesto, jen tak "do éteru":
Prosím, hlídejte a zavírejte své psy, pro klid našich i těch ovčích duší a pro méně té rudé, která temně barví bílou.