The Good Life: Helen and Scott Nearing's Sixty Years of Self-Sufficient Living, Helen and Scott Nearing, Schocken Books, New York, 1989

Úvod: Tuto "recenzi" na knihu mám již rozepsanou více než měsíc. Bohužel léto není na delší slohové útvary ta nejvhodnější doba. Je tedy dopsaná pouze částečně, představoval bych si jí mnohem lepší a podrobnější, ale přece jen chci ji dokončit než vlastně zapomenu, co jsem chtěl napsat.

Po asi dvou letech jsem si znovu přečetl knihu The Good Life and How to Live It od Scotta a Helen Nearingovych. Tato kniha je novým vydáním jejích dvou hlavních "soběstačných" knih, Living the Good Life (1954) and Continuing the Good Life (1979)

Kniha "Good Life" byla a stále je v USA jakousi biblí lidí snažících se o návrat k půdě/přírodě a soběstačný život. Autoři byli především v 70. letech, kdy v USA probíhala první vlna odchodu lidí z měst na venkov jako jedna z částí kultury hippies, hlavním zdrojem inspirace.

Nearingovi odešli do vesnické krajiny Vermontu (podobné klima jako u nás v horách) v roce 1932, tedy v době kdy byl podobný krok velmi neobvyklý. Jejich odchod byl odmítnutím spotřební společnosti USA, Scottovi bylo v té době už 40 let a byl známým radikálním sociálním myslitelem. Helen byla o 20 let mladší, spolu začali budovat svoji farmu ve Vermontu. V roce 1952 se přestěhovali do Maine, v reakci na to, že byl jejich původně odlehlý dům ve Vermontu obklopen rostoucí novou výstavbou horského letoviska. Na své nové farmě v Harborside v Maine žili až do smrti, Scott zemřel ve 100 letech dobrovolným způsobem, Helen zemřela v 91 letech při dopravní nehodě. Podrobnosti je možno najít v angličtině na Wikipedii zde

Cílem jejich soběstačného hospodaření byl plný a spokojený život, osvobozený od peněžních pracovních vztahů, útisku, vlivu masové kultury a nezdravých jídel.

V první fázi jejich odchodu na vesnici se snažili vybudovat komunitu podobně smýšlejících lidí, to se jim však nikdy nepodařilo.

Z etických důvodů byli vegetariáni (někdy až vegani), domnívali se, že kdo zabíjí a jí zvířata, není schopen rovnoprávných vztahů s lidmi. Jídlo tvořilo jeden z důležitých důvodů odmítnutí většinové společnosti, snažili se jíst co nejjednodušší jídla, minimálně vařená a upravovaná. Jedli třikrát denně - v 7 hodin ráno, v poledne a v 6 hodin večer.

Základem všeho pro ně byla dokonalá organizovanost, tedy pevný jasný řád. Celou knihou se prolíná důraz na plánování, jako prostředek dosažení toho co chceme. Rámcovým vodítkem pro ně byl 10 letý plán, který se poté každý rok konkretizoval na detailnější roční plán. Každý den byl přípraven plán na to co se bude dělat.

Podle jejich mínění každý samostatně hospodařící člověk potřebuje nějaký zdroj finančních prostředků, měl by tedy vymyslet něco, co bude schopen s minimem námahy a maximem finančního příjmu z prodeje dělat a prodávat na běžném trhu. Na místě jejich první farmy to byl javorový sirup, na druhém se snažili o pěstování borůvek.

Co mě z knihy oslovilo:

Budování hospodářství není věcí na chvíli, ale pokud má člověk nejakou představu a jde za ní, tak za 3-5 let se toho stihne hrozně moc. Plánování, ať v jakékoliv formě, je při hospodaření velmi důležité.

Je potřeba mít nějaký zdroj financí, v současné době nelze žít pouze z půdy (ani za Nearingových to tak nebylo).

Zdravé a čerstvé jídlo je pro mne něco jiného než pro ně, jejich způsob stravování je pro mne moc přísný. Důležitý krok je od průmyslově zpracovaných věcí k základním potravinám, ze kterých si člověk sám vaří, ten další krok k syrovému jezení zeleniny a zrní je asi přínosný, ale je otázkou za jakou cenu.

V knize není vůbec pracováno s rodinou, Scott mel z předchozáho manželství syna, ale s Helen žili sami, neměli děti. Jejich partnerský vztah v knize není reflektován. Ostatní páry, které se kolem nich v jejich době přistěhovaly, se většinou po nějaké době (pár let) rozvedly. Důraz na respekt k potřebám všech členů rodiny a obětování některých ideálů kvalitnímu soužití je podle mne základem. Jak jsem si přečetl před pár dny na jednom anglickém blogu, "Some time ago I decided to be rather happy then right." tedy volně - Lepší být šťastný než mít "pravdu".

Kniha je v některých částech příliš ideová, tedy podle jiných zdrojů autoři nežili doslovně tak, jak uvádějí, a jedná se pouze o vylíčení jejich ideálu.

Celkově je kniha určitě podnětem k zamyšlení a východiskem k dalším úvahám.

Letní dny, kdy je hodně práce a zábavy venku, nenabízí příliš času na čtení. Již od zimy mám v počítači přeložený kus knihy do Johna Seymoura Self-sufficient life and how to live it. Tuto knihu bych se nebál označit za bibli samozásobitelského života, je na ní skvělé především to, že se prakticky o každé činnosti něco dozvíte, především základní způsob jak danou věc dělat - a pokud stojíte o další podrobnosti můžete si je najít v jiné, již úžeji specializované literatuře.

Můj překlad je někdy možná krkolomný, ale základní myšlenky jsou snad pochopitelné. Trochu problematické jsou zejména některé pojmy, které přeložené do češtiny zní nezvykle a někdy jsou až mírně zavádějící. Už základní pojem "self-sufficiency" je pro překlad složitý. Přeložil jsem ho zde jako soběstačný, ale jeho anglický význam je širší.

THE SELF-SUFFICIENT LIFE and how to live it

Soběstačný život a jak ho žít

JOHN SEYMOUR

Cesta k soběstačnosti

První otázka, na kterou musíme odpovědět, je: O čem je tato kniha? Co je soběstačnost a proč se jí vůbec zabývat? Soběstačnost není „cestu zpět“ do nějaké idealizované minulosti, kdy lidé s primitivními nástroji bojovali o potravu a upalovali se pro čarodějnictví. Je to cesta vpřed pro nový a lepší způsob života, život, který je zábavnější než úzce specializovaný život práce v kanceláři či továrně, život, který přináší výzvy a směřuje lidský zájem zpět k práci, různorodosti, občasným velkým úspěchům a příležitostným velkým selháním. Soběstačnost znamená přijetí úplné zodpovědnosti za to, co děláme nebo neděláme, a jedna z největších odměn je radost z pochopení každé činnosti, kterou se zabýváme – od setí vlastní pšenice po jedení vlastního chleba, od pěstování potravy pro prasata po krájení šunky.

Soběstačnost neznamená „cestu zpět“ k přijetí nižší životní úrovně. Naopak, je to snaha o vyšší standard, o jídlo, které je čerstvé a ekologicky pěstované, o dobrý život v příjemném prostředí, o zdraví těla a mír mysli, který přichází ze složité a různorodé práce na čerstvém vzduchu, a o uspokojení, které plyne z dobrého zvládnutí složitých a spletitých úkolů.

Další prioritou soběstačného člověka je správný vztah k půdě. Pokud se někdy opravdu stane, že spotřebujeme všechnu, nebo skoro všechnu ropu na této planetě, budeme muset přehodnotit vztah k jedinému opravdovému a existujícímu bohatství, které máme, k půdě samotné. Jednou budeme muset vystačit s tím, co budeme schopni vypěstovat z půdy, bez pomoci ropných produktů. Možná si nebudeme chtít v budoucnu uchovat životní úroveň, která závisí na složitých a drahých strojích a zařízení, ale vždy si budeme chtít uchovat vysoký standard ve věcech, na kterých opravdu záleží – kvalitní jídlo, oblečení, bydlení, štěstí a radost s jinými lidmi. Půda nám toto může umožnit a můžeme toho dosáhnout bez obrovských dávek umělých chemikálií a hnojiv a bez použití drahých strojů.

Ale každý, kdo vlastní kus půdy, by ji měl spravovat moudře, správně a tak intenzivně jak je to jen možné. Takzvaný „soběstačný člověk“ filozofující na své půdě mezi kopřivami a plevelem by měl jít zpět do města. Nedělá nic dobrého a zabírá půdu, kterou by měl obhospodařovat někdo jiný, kdo ji může opravdu využít.

I ostatní formy života by měly profitovat z našeho rozhodnutí. Lidé mají být hospodáři, ne vykořisťovatelé. Tato země není jen pro nás. Zničení všech druhů života, kromě těch, které můžeme zrovna nyní využít, je nemorální a nakonec, dost možná, povede k našemu vlastnímu zániku. Různorodá a promyšlená správa soběstačného hospodářství podporuje velkou rozmanitost života, a každý soběstačný člověk chce na svém hospodářství nechat oblasti divoké přírody, kde mohou divoká zvířata žít nerušeně a v míru.

A je zde také otázka našich vztahů k jiným lidem. Mnoho lidí se stěhuje z měst právě proto, že považují městský život, uprostřed lidí, za příliš osamělý.  Soběstačný člověk, obklopený velkými komerčními farmami, může být také osamělý, ale pokud je někdo podobného smýšlení nablízku, bude nově příchozí rychle donucen ke spolupráci a stane se jednoduše členem přátelské a žijící komunity. Čeká ho společná práce na polích, pomoc s dojením a krmením zvířat při dovolených, sdílení péče o děti, společné budování, sklizeň, a samozřejmě společné oslavy. Tento způsob společenského života se již děje v těch částech Evropy a Severní Ameriky, kde soběstačná hospodářství, nebo komunity existují.

Dobré vztahy s původními obyvateli venkova jsou také důležité. V mém kraji jsou původní vesničané velmi otevřeni novým přistěhovalcům. Mají radost z toho, že vidí, jak zachováváme a používáme staré dovednosti, které znali ze svého mládí, a často jsou rádi, když nám je mohou vysvětlit a pomoci nám. Jsou naměkko, když vidí šunky a špeky visící v mé udírně. Říkají,„ To je pravý špek, lepší než ten, co se dá koupit v obchodě.“ „Moje máma to takhle dělala, když jsem byl malý, tehdy jsme pěstovali všechno jídlo.“, dodávají někdy. „A proč to již neděláte?“, ptám se. „Ale, časy se změnily.“  Možná, ale nyní se mění znovu.

(John Seymour, The Self-Sufficient Life and How To Live It, The Way to Self-Sufficiency, str.16, Dorling Kindersley, 2003)

Tolik tedy ukázka z úvodu knihy Johna Seymoura, velmi doporučuji k přečtení.