Nahoru

Včera jsme zahnali. Na pastvině nás přivítaly nedůvěřivé pohledy (To jako opravdu jdeme?), ale cesta jako obvykle v pohodě, s pouze výjimečným rozpadem formace :-). Nejvíc jsme tradičně funěli my, Hynek na zádech s Idou, já s Alfredem v náručí. Kdo to u nás znáte, víte, že převýšení je značné a tempo udával ten člen výpravy, který má nejdelší nohy, tedy Karla. A ta, i když vysokobřezí, nás příliš nešetřila.

Doma všichni zapadli tam kam měli, do nového, pohodlného, tak nějak samozřejmě, jako kdyby ta doba, kdy se ovčí stádo tísnilo spolu s králíky a volně pobíhajícími slepicemi na, z dnešního pohledu, velmi velmi skromném prostoru, byla již velice dávno ... 

A tak jsme zase o něco klidnější, tenhle důležitý milník máme před nadcházející zimou za sebou.