Ze starých novin získaných ve Student Agency cestou do Prahy Alena vystřihla článek Není facka jako facka …, kde nějaká mladá paní vehementně obhajuje své právo děti bít (nevím zda jen svoje nebo všechny obecně) a staví se proti zamýšlenému zákazu fyzických trestů (bití) dětí do 4 let.
Tento článek, přestože sám o sobě je napsán podle mne podprůměrně a nepřináší žádné zajímavé argumenty, kromě toho, že když chce dítě skočit pod auto, je potřeba mu dát facku, a že paní má svoje děti ráda a proto je bije (myslím, že je na to i nějaký speciální název) a ony jí za to taky mají rády, a že nebít jde možná jedináčky holčičky, ale jinak to bez bití opravdu nejde, mne donutil se zkusit k tomuto tématu vyjádřit. (Nechci sem dávat link na daný článek, ale pokud se budete snažit, lze ho na internetu dohledat.)

U nás doma je nebití dětí samozřejmost, je to něco na čem jsme se shodli a co dodržujeme. Někdy je to snazší, někdy těžší, ruka by chtěla, ale hlava ví, že to není to pravé.

Proč tedy nebijeme svoje děti ?

První důvod, který mne napadl, je: Protože se nebijeme ani navzájem.

Bití je podle mne zásadní oddělení dítěte od rodiče, je to akt nejhlubší potupy, použití nedovolených vyjednávacích prostředků, prostě zásadní zrada na dítěti. Jak se asi cítí dospělý, který sám nebo před svými známými dostane facku? A to od svého nejbližšího …
Použití fyzické síly (bití) ukazuje, že násilím nikoli dohodou a jednáním lze něco změnit. Každý náš čin je příkladem dítěti, když může rodič bít dítě, proč by ono nemohlo bít někoho dalšího, mladšího sourozence nebo kamaráda. Rodič přece má dítě rád a přesto ho, protože je silnější/starší/chytřejší/zkušenější/právě u moci, bije, tak ono i když má zase svoji oběť rádo, může postupovat stejně.

Ano, fyzické tresty mohou vyvolat poslušnost, u zvířat i lidí, ale nevím, zda slepá, vynucená poslušnost je to, co od dětí opravdu chceme.

Také zcela nesouhlasím s tvrzením, že dítě může být bito v situacích, kdy je potřeba předejít nějaké děsuplné hrozbě, a bití je jediným nástrojem jak to dítěti „srozumitelně vysvětlit“. Já osobně jsem měl největší nutkání dát Emě facku ve chvílích, které se mi ve zpětném pohledu zdály zcela banální a nedůležité, ve chvílích kdy jsem byl naštvaný alespoň stejné jako ona a rozhodně nebyla situace černobílá.

V této souvislosti jsem podnikl též výzkum českého právního řádu, abych zjistil, jak je to vlastně s občasným bitím (facka, dostat přes zadek a tak), zda je to trestný čin nebo přestupek nebo jak vlastně. Výsledkem je, že se podle zákona můžeme fackovat celkem bez omezení. Dospělí, děti, prostě jak nás napadne. V Trestním zákoně nic o trestnosti fackování není, v Zákoně o přestupcích také ne. Jen se předtím nesmí nadávat a vyhrožovat ;-). Pokud by někde v zákoně bylo zakázáno fackování mezi dospělými (možná paragraf 49 bod 1a) Zákona o přestupcích?), tak se rozhodně vztahuje na děti stejně jako na dospělé. Pokud to čte nějaký právník a interpretuje to jinak, prosím, napište do diskuse.

Nakonec bych rád poprosil, nebijte své děti. Vždy existuje jiná cesta. Možná ji nevidíte, možná nevěříte, že je možná, ale hluboce věřím, že tam je a je pro všechny, pro kluky i holky :-)

Dnes jsme po delším uvažování přešli na nový blogovací systém, předchozí byl už přece jen trochu zastaralý a nebylo v něm možno dělat ty úpravy, které jsme chtěli.

Prosím omluvte tedy nějakou dobu než vychytáme všechny mušky.

Tak konečně dnes byl ten správný den na kácení dřeva dle měsíční fáze, podle knihy Viděl jsem tě růst od Thomy. Vrcholná zima, ubývající měsíc, kořenové znamení.

Jediné, co na tom bylo trochu smutné, je, že všude leží asi 60 centimetrů sněhu, a když už jsem se k vyhlídnutému stromu sněhem probrodil, musel jsem ještě odhrabat ten sníh, abych strom řízl alespoň trochu u země. A taky pila není uplně ve vrcholné formě, bude muset do servisu na seřízení.

Ale je to hotovo, označené stromy pro kůly na ploty a ohrady jsou pokáceny. Jen jsem nějak za zimu odvykl fyzické práci, bolí mě záda. Já snad nakonec budu muset přes zimu běžkovat, abych neztratil kondici. Nebo lyžovat, jak se říká tady v Liberci. V Praze se lyžuje a běžkuje, v Liberci se lyžuje a sjezduje, divný co? ;-)

Kácely se jilmy, javory a smrk.

Tak aby se nestalo, že to úplně zametu pod stůl a už se o tom nezmíním ...

Tohle je hlavní dárek, který Ema dostala k Vánocům. Hynek pro ni vyrobil dřevěný vozík, který se dá použít venku i uvnitř. Byla z něj nadšená. Na jaře se s ním vydáme na vandr ;).

O výrobě se možná zmíní Hynek, ale pár večerů na to padlo :).

Truhlařina je krásná, pomalá práce, na kterou je potřeba se plně soustředit, být pečlivý a mít dost času. A to jsem jaksi neměl, o mé pečlivosti a přesnosti se zmiňovat nebudu. Jak již psala Ála, vozík byl vyroben především ve večerních hodinách, mezi osmou a desátou, ve spoře osvětlené stodole, na vypůjčeném stroji. Až budu dělat další kus, bude to mnohem rychlejší, přesnější a preciznější. Toto bylo vymýšlení za chodu.

Ale nakonec vše dobře dopadlo, se dřevem je pěkná práce a moc se těším, až si jednou pořídím vlastní truhlářský stroj, udělám si lepší světlo do stodoly, a budu tam mít víc místa, takže při hoblování nebudu muset sedět na rotační sekačce ... a tak.

Další na řadě je teď knihovna a postel (jednoduchá postel, spíš takový rám na futon), ale jaksi se mi to zatím daří odkládat.

Alena pracuje na goat packingu, na mě připadlo tahání s kravou Karlou.

Ze svého dětství u dědy v Pošumaví si pamatuji, že červenostrakatá kráva se na tah docela běžně používala, ne že by tahala vozík či klasicky orala, ale využívala se hlavně na sázení brambor, na vyorávání brambor a následné zaorávání. Jeden člověk krávu vedl za ohlávku, druhý šel za pluhem.

Od té doby, co jsme si Karlu přivezli, se snažíme jí snažíme vodit, koupili jsme základní ohlávku na koně a lonž.

Z návštěvy u kamarádů na Moravě jsme si přivezli kravský chomout, který jde na rozdíl od koňského dole rozepnout a nasadit tak shora na krk, aby šel dát i krávě, která má rohy.

Dlouhou dobu jsem hledal nějakou literaturu o výcviku krav, ale nic jsem nemohl najít. V Small Farmers Journalu o tahání s voly docela často píší a nedávno mne napadlo, že je tedy potřeba hledat knihu ne o krávě do tahu, ale o volovi do tahu.

A to už jsem byl úspěšnější. Na Amazonu nabízejí nějakou základní příručku, ale našel jsem i dobrou knihu na Internetu, a to z docela nečekaného zdroje.

Pro Indy a především pro příznivce hnutí Hare Krišna, je kráva posvátné zvíře. A ozdobení volové tahnoucí povoz jsou součástí většiny oslav. Nalezl jsem tedy knihu od člověka, který se zabývá výcvikem volů pro tyto příležitosti. Když se člověk dostane přes (případně přeskočí) prvních 20 stran o důležitosti krav pro duševní rozvoj, tak v knize najde poměrně názorný popis výcviku.

A navíc je tam skvělá kapitola, co dělat když váš dosud necvičený vůl musí jít za 4 dny do průvodu :-)

Kniha The Ox Power Handbook ke stažení.

Našel jsem ji na takových podivných, neudržovaných stránkách, pevně doufám, že autorovi nevadí, že ji dávám ke stažení také sem.

Letošní javorové cukrovarnictví má své světlé i stinné stránky. Mezi ty světlé patří rozhodně to, že sirup je výborný. Chutná nám lépe než kdykoli dříve, výsledek předčí cokoli, co jsme dosud za tři sezóny vaření ochutnali, také na stupnici refraktometru jsme letos snadno dosáhli žádaných hodnot. Navíc máme dvě nové kuchařky, takže se nebojíme, že bychom nevěděli co se sirupem. Mezi stinné momenty patří spálená páteční dávka a následné čištění pekáče :). Vyrazili jsme s návštěvou shlédnout západ slunce a při návratu nás již vysoko nad chalupou přivítala božská vůně čerstvého karamelu. Krása, od domu to svahem nahoru vonělo jako od perníkové chaloupky, o 300 metrů blíže jsme už nešetřili peprnými slovy a děsili se toho, zda vůbec zachráníme pekáč. Další den následovalo netradiční mytí nádobí, u kterého se vystřídaly mnohé ruce i nástroje, včetně nástrojů elektrických. Všechno ale dobře dopadlo a tak vaříme dál a těšíme se na každou kapku.

Tak ještě jednou ke svátkům vánočním. S dárky jsme to nijak nepřeháněli, my jsme měli radost z nového malého foťáku, Emě jsme dárky vyrobili doma.

Hynek Emě vyřezal kolíbku pro panenky, já ušila panenku.

Volnou inspirací pro kolébku byla kolébka z katalogu dřevěných hraček, panenka je waldorfská, vlnou plněná, podle vzoru z chráněné dílny Ignis. Měla by mít vlasy a oblečení, ale Ema ji chce prozatím takhle ...

Posledním dárkem byl koník na tyčce.

Za pěknou koníkovou inspiraci děkuji K.P., podrobný návod najdete tady.

Dalších pár doma vyráběných drobností bylo pro naše blízké.

Medvěd, panenka a anděl jsou plstěnou improvizací z ovčí vlny, taška uháčkovaná podle vzoru na Ravelry. Háčkovat teprve začínám, chybičky a kostrbatosti snad neteřinka odpustí :).

Tak tolik k našim domácím darům. Pokud to bude v našich silách, chtěli bychom pokračovat v započaté tradici doma vyráběných dárků. Inspirací je dost, vše nemusí být hned a nemusí to být perfektní. Navíc toho nemusí být moc. Hezký je pocit, když Ema o něčem, co se jí líbí nebo co by chtěla, říká: "To si vyrobíme!"/"To mi upleteš/vyřezáš!" Přijde mi to o tolik lepší než: "To mi kup!", i když je v tom skrytá někdy trochu naivní víra v nekonečnou zručnost rodičů :).

Jo a co je taky dobré pod stromeček či jako všednodenní pozornost pro celou rodinu:

...mnojo, ale jak se to správně česky jmenuje? Křupinky třeba?  ... hmm, poradíte? Tak dejme tomu pečené müsli nebo "granola"? Prima do jogurtu a nebo k zobání jen tak ...

A jeden z mnoha možných receptů: 3 hrnky vloček (dle vlastní volby, vhodné jsou např. ovesné a špaldové), 1/2 hrnku semínek (loupaná slunečnice, loupané dýně, sezam, len ... podle chuti), 1/2 hrnku sekaných ořechů (vlašské, lískáče, mandle ...), 1 menší hrnek mouky, 1/3 hrnku oleje, 1/3 hrnku medu nebo javorového sirupu (popř. melasa), 1/4 hrnku jablečného moštu, 1/2 lžičky skořice, vanilka (např. vanilkový cukr), trocha soli ... dobře smíchat sypké přísady, pomalu přimíchat tekuté přísady, péct v předehřáté troubě (150°C) na plechu vyloženém pečícím papírem, obracet, hlídat, připaluje se a připálené je hořké :( ...  k tomu domácí jogurt (v našem případě zimní verze, tj. z kravského mléka), nakrájená jablíčka ... dobrou chuť a užívejte nadcházející dny!

Protože přišla doba zpracovávání úrody pozdního léta, tráví se v kuchyni téměř každá volná chvíle. Čekajících projektů je tolik, že se ani ke všem nedostaneme (prošvihli jsme například letošní úrodu bezinek, chjo). Ovce dojíme už jen jednou, takže sýrů je čím dál tím méně, pozornost je trochu roztříštěná, takže velká část mléka našla svoji finální podobu ve formě tvarohu. Ale taky dobrý ;).

Chleba, chleba, chleba! ... chutná skvěle, akorát se mi nějak nedaří najít rytmus v přípravě těsta a pečení tak, aby byl k dispozici stále...

Jinak kuchyni vládnou rajčata. Červená, zelená i ta něco mezi. Vládnou momentálně mnoha hrncům a také prostoru na parapetech. Připravili jsme univerzální rajčatovou omáčku (s variantou pálivá a kari), která se zavaří a uskladní na zimu. Zkusili jsme také domácí kečup, z hrnce chutná dobře, uvidíme jak se osvědčí na stole. Recept: Na 1kg rajčat 1 velké jablko, 1 velká cibule, menší lžíce soli, cca 65ml octa, cca 65g cukru v závislosti na sladkosti/kyselosti rajčat a vlastní chuti a dále taktéž dle vlastní chuti: česnek, pepř, paprika sladká i pálivá, chili, kari, hřebíčky, skořice, nové koření - zkrátka jak myslíte a co vám chutná, určitě lze vymyslet i obměny s různými bylinkami, přidat papriky či co já vím ... vše vařit pod poklicí cca 90min, rozmixovat, důkladně propasírovat a dále vařit bez poklice do dosažení žádoucí hustoty. Rozlít do sklenic a sterilovat cca 15min při 80°C. Vzhledem k tomu, že se objem vařením dost zmenší, doporučuji dělat z více dávek najednou. Hledám vhodné recepty na zpracování zelených rajčat, znáte-li nějaký zajímavý, ozvěte se.                           

Dalším projektem s nejasným koncem je šípková marmeláda. Přemýšlíme horem dolem jak se vyhnout pracnému odstraňování zrníček, šípek po šípku... Postupuji děsivě pomalu a připadám si neohrabaná :). Hlavou se mi honí vzpomínky na pěkné vypasené šípky růže svraskalé (Rosa rugosa), které takto čistit musí být oproti našim malinkatým divočákům procházka růžovým sadem ;). Mno nic. Trochu zápolím s myšlenkou všechny šípky prostě hodit do hrnce a hotovo ... i když před tím recepty varují, hmm ... uvidíme. Trpělivost růže přináší, že. Zase nezužitkovat všechny ty šípky, které jsme s Evou (znovu díky!) natrhaly by mi přišlo škoda. Už jen kvůli těm popíchaným a podrápaným rukám :). Takže alespoň sušíme na čaj a o zbytku rozhodne zítřek.

Zmrazili jsme sklizeň celeru. Nejprve jsme plánovali celer uskladnit do sklepa, ale protože se na našem celerovém záhonku na zimu vykrmil a zazásobil jakýs hlodavec, dali jsme přednost tepelné úpravě a následnému zmrazení celeru. Část celeru jsem nakrájela na kostky, část na plátky, něco nastrouhala nahrubo. Snad se časem dostaneme i k plánovanému namíchání zeleninových směsí...

Tak tolik za posledních pár dní. K zářijovému experimentování v kuchyni se snad časem dostanu.

Po návratu z M.Ž. pokračují domácí pekařské pokusy. Péct chleba v troubě je mnohem zábavnější než nechávat vše na automatické pekárně (jako tomu bylo doposud), výsledky se ovšem různí ;).

Včera byla premiéra v pokusu o chleba s kváskem, který A.& A. přivezli od kanadských Mennonitů. Přetrvávajícím problémem se zdá být výsledný tvar bochníku - představovala bych si ho vyšší, ale těsto mám asi málo tuhé, Hynkovy poznámky o Diskobolovi se snažím ignorovat. Zajímavé by bylo i pečení v ošatce či nějaké formě, musím ale přiznat, že péct chleba v pekáči či hrnci se mi nechce. 

Taky jsme včera z bazalky, olivového oleje, vlašských ořechů, mořské soli a parmazánu udělali pesto, kterého, zdá se, nikdy není dost :(. Zavařili jsme malé cibulky ze zahrádky a také houby. Nojo! Houbařská sezóna vypukla, všude se potulují davy s přetékajícími koši hřibů. Já se letos tady u nás do lesa ještě nedostala, čest rodiny zachraňuje Hynek. Snad po víkendu. 

Z nebe pořád padá voda, chjo.

Nejsem profesionální fotograf. Nemám či nepoužívám profivybavení (stativ, objektiv vhodný na makra etc), většinu snímků pořizuji na "kapesní" Panasonic Lumix s jakým se jezdí na dovolenou do Chorvatska ;). V devadesáti procentech případů držím v druhé ruce Emu, kolem běhá pes, motýli plaše odlétají, nečekají. Pokud už něco vyfotím, je to proto, že se chce nechat vyfotit motýl. Proto radost z každého snímku. Aby mohly vzniknout tyhle dále už nezvětšené fotky, musel být motýl ochotný do objektivu mi doslova dýchnout. Díky za to ... a hurá na výpravu za dalšími.

Dole dnešní a včerejší úlovky - zatím neidentifikovaná samička modráska (už vím, modrásek bahenní), babočka síťkovaná (forma prorsa) a až neuvěřitelně odvážná babočka bílé c (jojo, to bílé c na spodní straně křídel). Stále žasnu nad těmi jmény...