(První) úskalí gramotnosti

by Alena 22. ledna 2014 22:46

V souladu se zásadami unschoolingu necháváme Emu ať se s psaním popasuje sama až to pro ni bude příhodné (zajímavé, důležité, zvládnutelné). Zdá se, že ten okamžik právě nastal, Ema pochopila (že a) jak se slova z písmen skládají, a tak se nám po domě začínají objevovat různé ukázky její nově získané dovednosti.  

Nejprve jsme měli možnost vidět, že slabost pro všerůzné seznamy se pravděpodobně dědí ...

Silvestrovský seznam: Jít k Terce, nacpat se, být spokojeni, být zdraví ... 

... postupně se však vedle plánů a poznámek začaly na papírcích menších či větších formátů objevovat i rozličné pokyny, (nečekané až neoprávněné) požadavky, (neschválené ;-) nákupní seznamy, nejapné vtípky, výhružné vzkazy a podobné.

   

Před pár dny Hynek zmožen předčítáním z Čtyřlístku (jsme v naději, že samostatné čtení  - či ideálně rovnou předčítání ostatním zájemcům - přijde rychle po samostatném psaní :-) usnul na gauči, načež mu byl na čelo izolepou nalepen papír s nápisem Na prodej, bude pracovat. Tak jsme se pobavili a skrytě doufáme, že se nám ten náš přístup k výchově dětí jednou nevymstí...  

P.S.Případné zájemce upozorňuji, že vystavený exponát již nenabízíme. Děkujeme za pochopení.

Být a nebít

by Alena 13. dubna 2012 08:36

Když tak po Hynkovi čtu jeho příspěvek Proč děti nebijeme ..., nedá mi to, abych k tomu pár slov nepřidala. 

Pro mě osobně je bití dětí nepřijatelné hlavně z toho důvodu, že pracuje se dvěma odpudivými prostředky, a to s bolestí a strachem.

Mnoho rodičů argumentujících pro možnost fyzických trestů/bití dětí se domnívá, že existují jakési dva druhy bití - bití násilnické, tedy v podstatě zlovolné trýznění a "bití výchovné". Domnívám se, že toto rozlišování ("...děti nemlátím, ale občas vychovávám i pomocí fyzických trestů...") je nebezpečný sebeklam, který zastírá fakt, že i "výchovné bití" je násilím, využívajícím, byť v menší intenzitě a se zdánlivě rozumným odůvodněním, stejné prostředky, tj. bolest a strach. Bití tedy nelze chápat jako přijatelný korektivní/preventivní prostředek, jde o selhání férové komunikace, a jak píše Hynek, je nebezpečným modelem.

Případy, které se v diskuzích o bití často objevují na straně zastánců, jsou většinou ukázkovými příklady nesmyslnosti fyzických trestů.

Často omílané zachraňování dětí skákajících pod kola automobilů je jasným příkladem toho, kdy využít fyzické převahy - tj. dítě mohu např. strhnout, zařvat na něj, nechápu ale význam toho, proč bych mu v takový nebezpečný okamžik měla ještě jednu ubalit. 

Opět často zmiňované dětské násilí na pískovišti či v dětském pokoji, do kterého je třeba rázně zasáhnout, je znovu příkladem, kdy může pomoci fyzická převaha - děti odtrhnu, zavalím, odnesu, izoluji, ale nezapojuji se do jejich vzájemného ubližování se svojí dávkou ubližování. Bití jako prostředek zamezení (dalšího) násilí je contradictio in adjecto, velmi špatný prostředek "boje za mír".

Nezvladatelný výrostek ubližující (i) rodičům, kterého je třeba čas od času "srovnat", je smutným příkladem toho, že chyba se stala už někdy dříve. Násilí nepomohlo a nepomůže.

Když se zamyslíme nad situacemi, kdy máme sklony uhodit, zjistíme, že bití je především ventilací vlastního hněvu, vyjádřením naší bezmoci a obav. Všichni je v sobě máme (hněv, bezmoc, obavy i zkratkovité sklony uhodit), a právě v těch momentech, kdy nejvíce vyvstávají je bití tím nejhorším možným zásahem.

 

Letmo bych se jen dotkla několika útrpných klišé, které se v souvislosti s diskuzí o bití dětí objevují:

"Mě doma také občas bili a vyrostl ze mě dobrý člověk." ... Vás doma také občas bili a I PŘESTO z vás vyrostl dobrý člověk.

"Kdyby mě doma tatínek občas ručně nesrovnal, buhví jak bych skončil. Dnes jsem mu za to vděčný." ... Vzpomínkový optimismus se tomu říká. Zkuste si vzpomenout, jak jste za to tatínka/maminku tenkrát nenáviděli. Jak vás to stejně neodradilo od dalších rebelií, jak vás to od rodičů vzdalovalo. Zeptejte se sami sebe, jestli chcete ve svých dětech (vůči sobě) vzbuzovat podobné pocity. "Ještě mi za to jednou poděkuješ!" nebo "Je to pro tvoje dobro!" ... to už zní jako z úst násilníka recidivisty,nikoli milujícího rodiče. 

"Lhát se nesmí! Když to nejde jinak, je potřeba zasáhnout silou." ... Všichni někdy lžeme (nebo?). Často ze strachu, z nevědomosti, z (více či méně předstíraného) ohledu, někdy z vypočítavosti. Děti to vědí a zažívají. Trestáme-li jejich přestupky bitím, věřím, že se spíš pokusí příště: a) lhát lépe, či b) neříkat nám raději nic. Kvůli bolesti či strachu se těžko naučí ctít pravdu.

"Strom se má ohýbat dokud je mladý." To je rada pro sadaře, v přeneseném významu snad pro ty, kteří se chtějí něčemu učit. Nejde o afirmaci pro rodiče s násilnými sklony. Stejně tak: "Škoda rány, která padne vedle." Považujeme dnes za nepřípustné, když někdo bije své rodiče, staré lidi, manželku. Věřím, že přijde doba,kdy nám bude stále divnější uhodit dítě. 

Vlastně mi přijde více fér, když rodič řekne - nezvládl jsem to, prostě mě vytočil, zatmělo se mi, nevěděl jsem jak dál, tak jsem mu ji natáhl. To je lidské (i když nepříliš humánní ;)), chápu to, ale to neznamená, že s tím souhlasím. Velmi mi ale vadí argumentace, která se tváří, jako kdyby bití dětí bylo výchovným prostředkem, nikoli selháním, byť v emocionálně vypjaté situaci.

P.S.: Nechápu, proč se diskutuje o ne/bití dětí do 4 let. Od 4 let povoleno? Školáci si už občas nějakou zaslouží? Návrat rákosky na obzoru? Aneb přijde/vrátí se doba, kdy učitel tu a tam udělí záhlavec či lupne jednu pravítkem přes ruku? Budou rodiče bít děti, děti rodiče, učitelé děti, děti učitele, rodiče učitele? ...

 

Proč děti nebijeme (neplácáme, nefackujeme, nedáváme jim na zadek)

by Hynek 12. dubna 2012 21:44

Ze starých novin získaných ve Student Agency cestou do Prahy Alena vystřihla článek Není facka jako facka …, kde nějaká mladá paní vehementně obhajuje své právo děti bít (nevím zda jen svoje nebo všechny obecně) a staví se proti zamýšlenému zákazu fyzických trestů (bití) dětí do 4 let.
Tento článek, přestože sám o sobě je napsán podle mne podprůměrně a nepřináší žádné zajímavé argumenty, kromě toho, že když chce dítě skočit pod auto, je potřeba mu dát facku, a že paní má svoje děti ráda a proto je bije (myslím, že je na to i nějaký speciální název) a ony jí za to taky mají rády, a že nebít jde možná jedináčky holčičky, ale jinak to bez bití opravdu nejde, mne donutil se zkusit k tomuto tématu vyjádřit. (Nechci sem dávat link na daný článek, ale pokud se budete snažit, lze ho na internetu dohledat.)

U nás doma je nebití dětí samozřejmost, je to něco na čem jsme se shodli a co dodržujeme. Někdy je to snazší, někdy těžší, ruka by chtěla, ale hlava ví, že to není to pravé.

Proč tedy nebijeme svoje děti ?

První důvod, který mne napadl, je: Protože se nebijeme ani navzájem.

Bití je podle mne zásadní oddělení dítěte od rodiče, je to akt nejhlubší potupy, použití nedovolených vyjednávacích prostředků, prostě zásadní zrada na dítěti. Jak se asi cítí dospělý, který sám nebo před svými známými dostane facku? A to od svého nejbližšího …
Použití fyzické síly (bití) ukazuje, že násilím nikoli dohodou a jednáním lze něco změnit. Každý náš čin je příkladem dítěti, když může rodič bít dítě, proč by ono nemohlo bít někoho dalšího, mladšího sourozence nebo kamaráda. Rodič přece má dítě rád a přesto ho, protože je silnější/starší/chytřejší/zkušenější/právě u moci, bije, tak ono i když má zase svoji oběť rádo, může postupovat stejně.

Ano, fyzické tresty mohou vyvolat poslušnost, u zvířat i lidí, ale nevím, zda slepá, vynucená poslušnost je to, co od dětí opravdu chceme.

Také zcela nesouhlasím s tvrzením, že dítě může být bito v situacích, kdy je potřeba předejít nějaké děsuplné hrozbě, a bití je jediným nástrojem jak to dítěti „srozumitelně vysvětlit“. Já osobně jsem měl největší nutkání dát Emě facku ve chvílích, které se mi ve zpětném pohledu zdály zcela banální a nedůležité, ve chvílích kdy jsem byl naštvaný alespoň stejné jako ona a rozhodně nebyla situace černobílá.

V této souvislosti jsem podnikl též výzkum českého právního řádu, abych zjistil, jak je to vlastně s občasným bitím (facka, dostat přes zadek a tak), zda je to trestný čin nebo přestupek nebo jak vlastně. Výsledkem je, že se podle zákona můžeme fackovat celkem bez omezení. Dospělí, děti, prostě jak nás napadne. V Trestním zákoně nic o trestnosti fackování není, v Zákoně o přestupcích také ne. Jen se předtím nesmí nadávat a vyhrožovat ;-). Pokud by někde v zákoně bylo zakázáno fackování mezi dospělými (možná paragraf 49 bod 1a) Zákona o přestupcích?), tak se rozhodně vztahuje na děti stejně jako na dospělé. Pokud to čte nějaký právník a interpretuje to jinak, prosím, napište do diskuse.

Nakonec bych rád poprosil, nebijte své děti. Vždy existuje jiná cesta. Možná ji nevidíte, možná nevěříte, že je možná, ale hluboce věřím, že tam je a je pro všechny, pro kluky i holky :-)

Hry nehry

by Alena 23. ledna 2012 22:23

Nehty měla dlouhé jako jezevec. A podle toho i špinavé. Ostříhání vzdorovala. Někdy plačky, ale vždy úspěšně. Dneska si vzala nůžky na nehty a sama si je ostříhala. Ne poprvé, ale poprvé parádně. Proč o tom psát na blog? Možná proto, že je někdy snad máme nechat vzdorovat. Neumyté, v posteli v oblíbeném tričku, na každé noze s jinou ponožkou. A někdy že nemáme vzdorovat my - to když berou do ruky nůž, nůžky, sekerku. Že máme ukázat, poradit a důvěřovat. A že to nějak dopadne (a neupadne). Vždyť ono "POZOR!!!" a "OPATRNĚ!!!" vlastně nic konkrétního neznamená.

A navíc, s těmi "nebezpečnými" věcmi, se dá taky kolikrát pěkně vyhrát ...

   

O nás

Alfred, Ida, Ema,
Alena, Hynek
Spolu, spokojeně, udržitelně

Rodinné hospodářství 
Jizerské hory

Napište nám email

Archív

Komentáře

  • Žijeme (3)
    Věra Jakubková napsal: Ááááá, to jsem ráda!... [Více]
  • PF 2017 (1)
    Lucie napsal: Alles Gute und gesundes neues aus Erzgebirge!! L+Z... [Více]
  • Žijeme (3)
    Petra napsal: Zdravím vás pod Dračí kámen :)... [Více]
  • Žijeme (3)
    Jana napsal: Začíná advent a moje oblíbená ... [Více]
  • PF 2016 (4)
    Jana napsal: A nebo : máme čtvrté dítě :-)))))))... [Více]
RSS komentářů