Zákon o oběhu osiva a sadby

by Hynek 24. prosince 2013 00:31

Alena mne dnes během balení vánočních dárků upozornila na probíhající petici za změnu nového návrhu EU o "produkci rozmnožovacího materiálu rostlin", lidově semínkový zákon, a chtěla po mně, abych se na to podíval a řekl jí co nám tedy hrozí.

Při zkoumání jsem vycházel z kompletního textu návrhu, jak je přístupný v českém jazyce na stránkách komise, a dále z českého platného Zákona o oběhu osiva a sadby, a z textu petice.

Zásadní pro mne v novém návrhu je to, že již v prvním textu říká, že se nijak netýká produkce osiva pro vlastní potřebu a není mi zcela jasné, proč se autoři petice snaží do něj dostat jakékoli zmínky o pěstování vlastního osiva. Návrh dále jasně definuje jaká semena je možno produkovat zcela mimo jeho působnost, tedy semena určená pro směnu mezi malopěstiteli a dále pro členy organizací a sítí pro konzervaci genetických zdrojů. Tato ustanovení podle mne dávají dostatečný prostor pro práci se speciálními odrůdami, tak jak to v Čechách dělá třeba Genegel, a to zcela mimo režim zákona.

Naproti tomu musím říct, že jsem podobné ustanovaní o pěstování v malém NENAŠEL v aktuálně platném českém zákoně o osivu! Podle platného zákona nelze v ČR uvádět do oběhu "neuznané" osivo, podrobnosti viz zákon. Ano, můžeme se bavit, co by se posuzovalo jako uvádění do oběhu, ale zákon výslovně stanoví, že se jedná i pouze o nabízení osiva.

Ostatní technické detaily zákona nedokáži posoudit, je možné, že přinese nějakou administrativu pro menší komerční pěstitele osiva, ale ti ji již teď absolvují s českými úřady podobnou. Že by se však jednalo o zpřísnění toho aktuálně platného českého zákona se nedomnívám.

Osobně mi zákony Evropské unie přijdou často na lepší urovni než zákony české, jsou často i mnohem benevolentnější, tedy alespoň do doby než je dostane do ruky český úředník. Právě evropské zákony umožnily například mnohem snadnější výstavbu zpracoven mléka než původní české zákony.

Také je potřeba rozlišovat evropská nařízení, což jsou zákony přímo platicí ve všech zemích EU, a evropské směrnice, což jsou obecná vodítka pro národní legislativu, která často náš parlament přetaví v úplné zmetky, viz poslední zákon zakazující vlastní instalaci solárních panelů na střechy, což je požadavek, který v původní evropské směrnici vůbec není.

Permakultura

by Hynek 26. února 2013 21:15

Náš názor na permakulturu v českém pojetí je, dá se říci, spíše rezervovaný. 

Přijde nám, že se příliš mluví o klíčové dírce, vyvýšených záhonech a jedlém lese. A to jsou všechno věci, proti kterým mám(e) větší či menší námitky. Podobně příliš nesouhlasíme s permakulturou Seppa Holzera, který používá těžkou mechanizaci na obrovské přesuny hmot a vytváření svého permakulturního prostředí.

Právě proto mne velmi zaujal článek uveřejněný na stránkách britského časopisu Permaculture, který odebíráme. Šéfredaktorka časopisu v něm na pokračování rozebírá permakulturu tak, jak si myslíme, že by měla být chápána a pojímána.

Tedy jako určitý světonázor, jako postoj ke světu, přírodě, ale i všemu kolem nás.

Článek v originálním znění najdete na http://www.permaculture.co.uk/articles/what-permaculture-part-1-ethics

Pokusím se pro neangličtináře část přeložit, ale podotýkám, že je to volný překlad pouze některých částí:

"Permakultura je především myšlenkový nástroj pro navrhování nízkouhlíkových, vysoce produktivních systémů. ... Je to inspirační náboj permakultury, který nás spojuje s vzory a moudrostí přírody, a umožňuje nám prakticky tuto moudrost začlenit do našich každodenních životů.

Permakulturní design je založen na pozorování toho, co způsobuje, že přírodní systémy fungují dlouhodobě, hledá a zavádí jednoduché, ale efektivní principy a používá je k zrcadlení přírody všude, kde se rozhodne něco tvořit.

Tři hlavní ideje permakultury jsou: Péče o Zemi, Péče o lidi a Odpovídající podíl.

Původní idea Péče o Zemi, zahrnující péči o vše živé a neživé na Zemi, vyrostla tak, aby zahrnula mnoho lidských rozhodnutí, od toho co nosíme za šaty a jaké zboží kupujeme, po to jaké materiály používáme na naše stavební projekty.

Jak můžeme vytvořit nějakou permanentní kulturu, pokud bychom do ní nezahrnuli, nestarali se o lidi? V základu Péče o lidi je pochopení síly společenství. Pokud můžeme změnit naše životy jako jednotlivci, představme si, co dokážeme změnit ve společenství.

Poslední idea je syntézou předchozích dvou. Idea Odpovídajícího podílu uznává, že máme pouze jednu Zemi a že ji musíme sdílet se všemi žijícími tvory a i se všemi následujícími generacemi.

Potřebujeme, aby principy permakultury pomohly vytvořit sadu univerzálně použitelných nástrojů, které mohou být používány pro navrhování udržitelných systémů. Jinak se permakultura stane pouze lifestylovou volbou v jinak neudržitelném systému."

 

... a to je to, co se zdá být důležité - totiž myšlenky a životní přístup ležící za konkrétními výstupy permakultury a snaha o jejich co nejširší uplatnění v různých oblastech lidského působení. Zaklínání se permakulturou vedoucí pouze k (v našich klimatických podmínkách) marným pokusům o pěstování tří sester či klíčové dírce uprostřed zahrádky, se zdá slepou, protože příliš povrchní a neudržitelnou cestou. 

Nesmyslné reklamy

by Hynek 16. listopadu 2012 19:53

Jednou týdně jezdím do Prahy do práce. Je to takové moje setkávání s většinovou společností velkoměsta. Nejdřív ve žluťáku dostanu denní tisk (MF Dnes a Lidovky), na dálnici vidím billboardy a pak v metru a v ulicích centra další reklamy. Dozvím se tak docela přesně co se děje, čím společnost žije :-)

Někdy je toto setkávání se společností prostřednictvím reklam docela tristní. Musím říct, že mne v poslední době fascinuje hlavně otupělost lidí, na které tyto podněty útočí každý den ze všech stran, ruku v ruce s tupostí těch, kteří reklamu vymýšlejí. Jak se pak má k lidem dostat nějaké normální sdělení?

Rozhodl jsem se, že budu ty nejpitomnější reklamy dokumentovat a dávat na blog, ať si to taky užijete.

Začínáme reklamou, která nám říká, že partnerství je nejlepší bez závazků, a pokud už náhodou nějaké závazky, tak jedině jednu konkrétní hypotéku. Ta je totiž zaručeně jiná a vyřeší Vám každý problém. Jak je život podle reklamy snadný ...

Zmiňovanou reklamu najdete zde

Příště bez obalu!

by Alena 15. listopadu 2012 22:18

Tak mi tuhle zase zvedli mandle. Té či oné chemie i různých jednorázových pomůcek se v kuchyni snažím používat minimum. Papírové košíčky na muffiny mi přišly neškodné. Lépe řečeno jsem o jejich škodlivosti ani nepřemýšlela. Proč taky, jsou přece PAPÍROVÉ. Jediný dopad jejich případného používání, který je třeba zvažovat je dopad enviromentální, žejo. Jenže ouha, papírové košíčky nejsou jen papírové, může na nich být jakési svinstvo, totiž polyfluorované surfaktanty. Výrobci o této skutečnosti taktně mlčí. Prima. Z devíti testovaných vzorků papírových košíčků obsahovalo PFS pět. Více článek zde

Náhodou jsem doma měla hned dva z pozitivně (ehm) testovaných košíčků. (Pár sprostých slov.) Takže s košíčky do koše (na papír). A zbývá jen vztek a trochu zoufalství z toho, kde všude na nás číhá něco hnusnýho. Všechna ta (ještě dnes) neškodná zlepšovadla, vylepšovadla, dochucovadla, zkypřovadla, stabilizátory, konzervanty, aromata a zahušťovadla ... Důvěru v různé syntetické přídatné a pomocné látky si zachovávají asi jen ti největší optimisté. Z nás ostatních se po pomalu vylejzajících aférách typu DDT, PCB, PFS, PVC/ftaláty, formaldehyd, parabeny, popř.různé karcinogeny v potravinách etc stávají rozčarovaní skeptici. Lidí čtoucích deklarované složení kupovaných potravin je bohudíky čím dál tím víc, co ale s různými pomocnými látkami (funkční aditiva - odpěňovače, katalyzátory, rozpouštědla, protispékavé prostředky), které výrobce uvádět nemusí? A to jsme jen u potravin. Kdyby výrobce papírových košíčků na obale uvedl, že kromě papíru použil i něco tak (z funkčního hlediska) úžasnýho jako PFS, tak si je nekoupím. A to ani v případě, že bych o PFS neměla ani tucha (jako že jsem neměla).

Tak zkrátka zůstat ve střehu i u těch věcí na první pohled základních. Ve hře už nejsou jen levné plastové hračky, nádobí, krémy, šampony a zázračné všehočističe. Na řadu můžou přijít i věci, které se do styku s lidským organismem dostávají byť jen letmo. Takže ještěže papírové kapesníky a luxusní barvený a ovoněný toaletní papír v naší domácnosti nenajdete :).

A muffiny? Příště z těsta na muffiny bude bábovka z keramické formy po předcích. Si to nakrájíme.

Hlavu vzhůru (a oči dokořán)

Coming out aneb Pro Ivanu

by Alena 24. května 2012 16:21

Možná jste o iniciativě Příběhy pro Ivanu už zaslechli. 

Náš příběh pro Ivanu si můžete přečíst na stránkách Příběhy pro Ivanu zde

Děkujeme, vytrvejte (příběh 152.)

Jsem poprvé těhotná. O porodu vím něco málo nad rámec maturity z biologie. Od žen ze své rodiny pak pouze to, co asi většina dnešních budoucích prvorodiček. Že porod bolí, že se to vydrží, případně pár barvitých historek o možných předporodních, porodních či poporodních nepříjemnostech a komplikacích. Nestačí mi to. Kontinuita předávání osobní zkušenosti na téma porod je nějak narušená. Žádné zmínky o přirozené ženské schopnosti a síle přivést dítě na svět, nic o blaženosti prvních chvil s miminkem, nic o kráse první noci v jedné posteli s celou, nově rozšířenou, rodinou, nic o tom, co se na osobní úrovni při a po porodu s ženskou duší i tělem děje. Vlastně se tak trochu zdá, že v naší společnosti rodí převážně muži-lékaři. Alespoň v jazyce se to odráží. „Mě rodil ten a ten doktor“, říká se bez pocitu nepatřičnosti. A i od lékařů zaznívá: „Odrodil jsem už tolik a tolik dětí (či maminek).“ Jazyk poukazuje na zvláštní posuny.

Snažím se o porodu zjistit víc, koneckonců normální porod je také velice osobní, intimní životní zážitek, nikoli zákrok, který na mně bude vykonáván obdobně jako operace slepého střeva. Je zásadním přechodovým rituálem v životě ženy, stvrzeným začátkem mateřství a rodičovství.

Navštěvujeme předporodní kurz vedený porodní asistentkou.

Užívám si klidného těhotenství, pravidelně chodím jak za svou ženskou lékařku hrazenou pojišťovnou, tak k porodní asistentce, které platím ze svého. Dokážu si velmi dobře představit, že bych s výjimkou některých vyšetření využila pouze služeb porodní asistentky.

Uvědomuji si význam porodu pro život svůj, svého dítěte, svého partnera. Chci být agens ne patiens. Chtěla bych porod co nejnormálnější, nerušený, bez zbytečných intervencí. Důležitý je pro mne v této velmi osobní situaci osobní přístup, ohleduplnost, absolutní podpora nepřetržitého kontaktu matky s dítětem. Hledáme s partnerem porodnici, která dodržuje doporučení WHO týkající se fyziologického porodu. A jde to mnohem obtížněji, než by se mohlo zdát. Velké pražské porodnice odpadají mezi prvními. Přítelkyně mi nadšeně líčí svůj aktivní porod v centru CAP. Nejprve se těším, ale záhy zjišťuji, že CAP zrušili. Zvažujeme alternativy. Navštěvujeme Hořovice, Neratovice. Porodnice ve Vrchlabí je daleko a navrch i tam došlo k mnohým změnám. V Praze se rýsuje vznik prvního porodního domu, ale projektu nikdy není dopřáno, aby se naplno zrealizoval. Po zvážení všech pro a proti se rozhodujeme pro asistovaný porod doma.

Dnes jsem spokojenou matkou dvou úžasných dcer. Obě děti jsem rodila doma. Jsme si s partnerem vědomi zodpovědnosti, kterou jsme tak dobrovolně přijali. U porodu mi asistovala kompetentní a k asistenci u porodu kvalifikovaná žena.

Nejde o porody doma. Porod doma vždy bude volbou menšiny žen. I takové ženy by však měly mít dostupnou odbornou pomoc. Mnohem důležitější je možnost volby, podpora normálního porodu, podpora kompetencí porodních asistentek a snaha o změny v českém porodnictví, aby bylo k matkám a k dětem vstřícnější.

Ivaně děkuji za osobní statečnost, kterou v této době prokazuje, za její vytrvalost, za zapálenost pro téma, nezdolnou aktivitu i tolik nutný aktivismus. V mém osobním příběhu sehrála důležitou roli, vděčím jí za podporu, mnohou odbornou radu, vřelost, opravdovost a ochotu pomoci.

Ivaně Königsmarkové, Marii Vnoučkové (která držela mé děti v náručí jako zcela první) a ostatním aktivním porodním asistentkám, které bojují za možnost naplnění své profese, bych chtěla touto cestou vyjádřit za svoji rodinu podporu.

Kvetoucí otazníky

by Alena 26. dubna 2012 22:26

Tak tyhle jsou od Hradce Královýho, za pětikorunu kousek. Stříhala je paní domácí přímo ze záhonu, krásné vydržely pět dní.

Pozornosti milovníků řezaných květin doporučuji film Tona van Zantvoorta Blooming Business - Kvetoucí obchod (lze stáhnout na Internetu). Vykořisťování, zneužívání, drastické podmínky, jezírka a oblaka pesticidů a jinejch fujtajblů, lidské neštěstí ... a na druhé straně líbivé krasotinky, květiny, které sobě či někomu blízkému koupíte pro potěchu. Nekupujete řezané květiny? A co diamanty? ;) Taky ne moc často? A banány? Myslíte, že u banánů to bude lepší? A co třeba tenisky, co šijou malý děti? Trička barvený bůhví v jakejch sajrajtech? Hm, něco kupujeme všichni. To jen až budeme kupovat něco tady u nás vyráběného a  zdánlivě předraženého (oproti obdobným produktům z Číny či jiných konců světa se zanedbávanými lidskými právy, despektem k životnímu prostředí atp), tak abychom věděli, za co platíme ... mimo jiné taky za to, že ten, kdo to dělal, žije a pracuje v důstojných podmínkách. A za to si, myslím, stojí připlatit. A zkrátka kupovat míň.

A navíc, český tulipán za búra nestál určitě tolik jako růže z Keni, či nějaká tropická, lidskou bídou vykoupená (a tedy jen zdánlivá), kvetoucí krása.

Být a nebít

by Alena 13. dubna 2012 08:36

Když tak po Hynkovi čtu jeho příspěvek Proč děti nebijeme ..., nedá mi to, abych k tomu pár slov nepřidala. 

Pro mě osobně je bití dětí nepřijatelné hlavně z toho důvodu, že pracuje se dvěma odpudivými prostředky, a to s bolestí a strachem.

Mnoho rodičů argumentujících pro možnost fyzických trestů/bití dětí se domnívá, že existují jakési dva druhy bití - bití násilnické, tedy v podstatě zlovolné trýznění a "bití výchovné". Domnívám se, že toto rozlišování ("...děti nemlátím, ale občas vychovávám i pomocí fyzických trestů...") je nebezpečný sebeklam, který zastírá fakt, že i "výchovné bití" je násilím, využívajícím, byť v menší intenzitě a se zdánlivě rozumným odůvodněním, stejné prostředky, tj. bolest a strach. Bití tedy nelze chápat jako přijatelný korektivní/preventivní prostředek, jde o selhání férové komunikace, a jak píše Hynek, je nebezpečným modelem.

Případy, které se v diskuzích o bití často objevují na straně zastánců, jsou většinou ukázkovými příklady nesmyslnosti fyzických trestů.

Často omílané zachraňování dětí skákajících pod kola automobilů je jasným příkladem toho, kdy využít fyzické převahy - tj. dítě mohu např. strhnout, zařvat na něj, nechápu ale význam toho, proč bych mu v takový nebezpečný okamžik měla ještě jednu ubalit. 

Opět často zmiňované dětské násilí na pískovišti či v dětském pokoji, do kterého je třeba rázně zasáhnout, je znovu příkladem, kdy může pomoci fyzická převaha - děti odtrhnu, zavalím, odnesu, izoluji, ale nezapojuji se do jejich vzájemného ubližování se svojí dávkou ubližování. Bití jako prostředek zamezení (dalšího) násilí je contradictio in adjecto, velmi špatný prostředek "boje za mír".

Nezvladatelný výrostek ubližující (i) rodičům, kterého je třeba čas od času "srovnat", je smutným příkladem toho, že chyba se stala už někdy dříve. Násilí nepomohlo a nepomůže.

Když se zamyslíme nad situacemi, kdy máme sklony uhodit, zjistíme, že bití je především ventilací vlastního hněvu, vyjádřením naší bezmoci a obav. Všichni je v sobě máme (hněv, bezmoc, obavy i zkratkovité sklony uhodit), a právě v těch momentech, kdy nejvíce vyvstávají je bití tím nejhorším možným zásahem.

 

Letmo bych se jen dotkla několika útrpných klišé, které se v souvislosti s diskuzí o bití dětí objevují:

"Mě doma také občas bili a vyrostl ze mě dobrý člověk." ... Vás doma také občas bili a I PŘESTO z vás vyrostl dobrý člověk.

"Kdyby mě doma tatínek občas ručně nesrovnal, buhví jak bych skončil. Dnes jsem mu za to vděčný." ... Vzpomínkový optimismus se tomu říká. Zkuste si vzpomenout, jak jste za to tatínka/maminku tenkrát nenáviděli. Jak vás to stejně neodradilo od dalších rebelií, jak vás to od rodičů vzdalovalo. Zeptejte se sami sebe, jestli chcete ve svých dětech (vůči sobě) vzbuzovat podobné pocity. "Ještě mi za to jednou poděkuješ!" nebo "Je to pro tvoje dobro!" ... to už zní jako z úst násilníka recidivisty,nikoli milujícího rodiče. 

"Lhát se nesmí! Když to nejde jinak, je potřeba zasáhnout silou." ... Všichni někdy lžeme (nebo?). Často ze strachu, z nevědomosti, z (více či méně předstíraného) ohledu, někdy z vypočítavosti. Děti to vědí a zažívají. Trestáme-li jejich přestupky bitím, věřím, že se spíš pokusí příště: a) lhát lépe, či b) neříkat nám raději nic. Kvůli bolesti či strachu se těžko naučí ctít pravdu.

"Strom se má ohýbat dokud je mladý." To je rada pro sadaře, v přeneseném významu snad pro ty, kteří se chtějí něčemu učit. Nejde o afirmaci pro rodiče s násilnými sklony. Stejně tak: "Škoda rány, která padne vedle." Považujeme dnes za nepřípustné, když někdo bije své rodiče, staré lidi, manželku. Věřím, že přijde doba,kdy nám bude stále divnější uhodit dítě. 

Vlastně mi přijde více fér, když rodič řekne - nezvládl jsem to, prostě mě vytočil, zatmělo se mi, nevěděl jsem jak dál, tak jsem mu ji natáhl. To je lidské (i když nepříliš humánní ;)), chápu to, ale to neznamená, že s tím souhlasím. Velmi mi ale vadí argumentace, která se tváří, jako kdyby bití dětí bylo výchovným prostředkem, nikoli selháním, byť v emocionálně vypjaté situaci.

P.S.: Nechápu, proč se diskutuje o ne/bití dětí do 4 let. Od 4 let povoleno? Školáci si už občas nějakou zaslouží? Návrat rákosky na obzoru? Aneb přijde/vrátí se doba, kdy učitel tu a tam udělí záhlavec či lupne jednu pravítkem přes ruku? Budou rodiče bít děti, děti rodiče, učitelé děti, děti učitele, rodiče učitele? ...

 

Proč děti nebijeme (neplácáme, nefackujeme, nedáváme jim na zadek)

by Hynek 12. dubna 2012 21:44

Ze starých novin získaných ve Student Agency cestou do Prahy Alena vystřihla článek Není facka jako facka …, kde nějaká mladá paní vehementně obhajuje své právo děti bít (nevím zda jen svoje nebo všechny obecně) a staví se proti zamýšlenému zákazu fyzických trestů (bití) dětí do 4 let.
Tento článek, přestože sám o sobě je napsán podle mne podprůměrně a nepřináší žádné zajímavé argumenty, kromě toho, že když chce dítě skočit pod auto, je potřeba mu dát facku, a že paní má svoje děti ráda a proto je bije (myslím, že je na to i nějaký speciální název) a ony jí za to taky mají rády, a že nebít jde možná jedináčky holčičky, ale jinak to bez bití opravdu nejde, mne donutil se zkusit k tomuto tématu vyjádřit. (Nechci sem dávat link na daný článek, ale pokud se budete snažit, lze ho na internetu dohledat.)

U nás doma je nebití dětí samozřejmost, je to něco na čem jsme se shodli a co dodržujeme. Někdy je to snazší, někdy těžší, ruka by chtěla, ale hlava ví, že to není to pravé.

Proč tedy nebijeme svoje děti ?

První důvod, který mne napadl, je: Protože se nebijeme ani navzájem.

Bití je podle mne zásadní oddělení dítěte od rodiče, je to akt nejhlubší potupy, použití nedovolených vyjednávacích prostředků, prostě zásadní zrada na dítěti. Jak se asi cítí dospělý, který sám nebo před svými známými dostane facku? A to od svého nejbližšího …
Použití fyzické síly (bití) ukazuje, že násilím nikoli dohodou a jednáním lze něco změnit. Každý náš čin je příkladem dítěti, když může rodič bít dítě, proč by ono nemohlo bít někoho dalšího, mladšího sourozence nebo kamaráda. Rodič přece má dítě rád a přesto ho, protože je silnější/starší/chytřejší/zkušenější/právě u moci, bije, tak ono i když má zase svoji oběť rádo, může postupovat stejně.

Ano, fyzické tresty mohou vyvolat poslušnost, u zvířat i lidí, ale nevím, zda slepá, vynucená poslušnost je to, co od dětí opravdu chceme.

Také zcela nesouhlasím s tvrzením, že dítě může být bito v situacích, kdy je potřeba předejít nějaké děsuplné hrozbě, a bití je jediným nástrojem jak to dítěti „srozumitelně vysvětlit“. Já osobně jsem měl největší nutkání dát Emě facku ve chvílích, které se mi ve zpětném pohledu zdály zcela banální a nedůležité, ve chvílích kdy jsem byl naštvaný alespoň stejné jako ona a rozhodně nebyla situace černobílá.

V této souvislosti jsem podnikl též výzkum českého právního řádu, abych zjistil, jak je to vlastně s občasným bitím (facka, dostat přes zadek a tak), zda je to trestný čin nebo přestupek nebo jak vlastně. Výsledkem je, že se podle zákona můžeme fackovat celkem bez omezení. Dospělí, děti, prostě jak nás napadne. V Trestním zákoně nic o trestnosti fackování není, v Zákoně o přestupcích také ne. Jen se předtím nesmí nadávat a vyhrožovat ;-). Pokud by někde v zákoně bylo zakázáno fackování mezi dospělými (možná paragraf 49 bod 1a) Zákona o přestupcích?), tak se rozhodně vztahuje na děti stejně jako na dospělé. Pokud to čte nějaký právník a interpretuje to jinak, prosím, napište do diskuse.

Nakonec bych rád poprosil, nebijte své děti. Vždy existuje jiná cesta. Možná ji nevidíte, možná nevěříte, že je možná, ale hluboce věřím, že tam je a je pro všechny, pro kluky i holky :-)

O nás

Alfred, Ida, Ema,
Alena, Hynek
Spolu, spokojeně, udržitelně

Rodinné hospodářství 
Jizerské hory

Napište nám email

Archív

Komentáře

  • Žijeme (3)
    Věra Jakubková napsal: Ááááá, to jsem ráda!... [Více]
  • PF 2017 (1)
    Lucie napsal: Alles Gute und gesundes neues aus Erzgebirge!! L+Z... [Více]
  • Žijeme (3)
    Petra napsal: Zdravím vás pod Dračí kámen :)... [Více]
  • Žijeme (3)
    Jana napsal: Začíná advent a moje oblíbená ... [Více]
  • PF 2016 (4)
    Jana napsal: A nebo : máme čtvrté dítě :-)))))))... [Více]
RSS komentářů